BEZOHLEDNÍ - Menu
BEZOHLEDNÍ - Prostějovaká skupina sem-tam něco dělání
ÚVOD
LIDIČKY
DŘEVÁRNY
DRAČÍ DOUPĚ
NÁVODY NA VÝROBU
TEXTY
KECÁRNA
OSTATNÍ
LINKS
NÁŠ EMAIL: bezohledni@email.cz
BEZOHLEDNÍ - DŘEVO - PodMenu
Chystáme
... momentálně jsme dokonali TEMNO 3
Co bylo
Vysvětlivky:
N- naše akce
T- doprovodný textík
O- spousta obráků
2006
2005
2004
2003
2002
Zbyglaw
Branč
Pán prstenů
Lukov
2001
Pán prstenů
Ptení
Bitva pěti armád
Sillmarilion
Branč
Lukov
2000
1999
Bezohlední - Dřevármy - Co bylo - Bitva o Sodden 2003

Bitva o Sodden

Melian a prokřehlý dav se raduje - akce se koná!
Pozující prostějovská část Nilfgaardu:
Arvor - Eru - Meldur
Zikki - Skřitek
Rap - Andílek - Kuba
Začátek masakru severních království Všechen zbrojný lid
Nilfgaard přemítá zdali je nepřítel hoden okusit jeho ušlechtilé oceli... ...nakonec byl nepřítel poctěn
Spory o vládu v Cintře byly řešeny džentlmenským způsobem... ...každý zabíjel, čím uznal za vhodné
V podmaněných královstvích vypukly nepokoje... ...které byly rychle, krutě a krvavě potlačeny
Férovka :-) Konečně jsme po velkých útrapách postavili náš stan :-)
Pro začátek: JE TO ZBYTEČNĚ DLOUHY, takže si ťukněte na to, o čem si chcete počíst. Z mého pohledu je to jedinečný text - jedinečný svou délkou, nikoliv kvalitou - na což měl vliv především faktor zvoucí se: Přemíra volného času (už se to nestane :-).

Cesta tam Už jsme tam Noc Bitva Závěr

Cesta tam
Stál jsem u spoje do Liberce a vychutnával si pocit zvoucí se "znovu na akci". Trošku to kazil fakt že kolona s mými spolubojovníky má už 20ceti minutové zpoždění, ale sluníčko svítilo a větřík vanul příjemně, tak co. "Na něěě!!!" znenadání se rozlétá pardubickou nádražní klenbou. Hurá, stihly to. Vidím první postavy vystupující z davu, meče nad hlavou a válečný pokřik kolem uší. Výpravčí se trošku stáhla dozadu a pak raději nastoupila do vozu. Ale to už byly tady. První letmé pozdravy a naskakujeme za výpravčí. Ano, hodně nás je, hodně, ještě více pookřálo mé srdce. Všechna sedadla jsou již byla obsazena a tak jsme se opevnily v chodbách poštovního vozu a předsíňce vozu přilehlého. Během cesty se jsme se probojovávaly dále, do zprvu obsazených kupéček, kde jsme zůstaly až do konce cesty. Ta proběhla dobře, ta cesta, jenže už před Libercem bylo znát, že kraj, který jedeme dobývat je velmi nehostinný. Prosluněné louky a stráně vystřídaly zalesněné kopce na jejichž vrcholcích se válela znuděná mlha. I samotný Liberec nás nepřivítal pohostinněji. Sychravo a déšť.
Rozdělily jsme úkoly a zapadly do nádražní hospody. Tyto lokály se obvykle nevyznačují příjemným prostředím a obsluhou, ale od zvěda jsme se dozvěděly, že další nejbližší je ještě horší. Poté co jsme shodily všechnu zátěž jsme se Skřítkem a Zuzkou vydaly na autobusové nádraží abychom zjistily další spoj. Jaké však bylo naše (neoprávněné) překvapení, když jsme se vrátily zpět. Dočasný přístřešek hostince musíme vyklidit neb někteří z naší družiny nebyl ještě pasováni do rytířského stavu. Ta drzost! Nu což, pobraly jsme co nám patřilo a přeskupily jsme se v o něco níže položené, sportovně laděné, hospůdce. Někteří šly doplnit proviant, druzí si krátily čas hraním hazardní hry zvoucí se Keno.
Čas se brzy naplnil a už jsme musely na autobusové nádraží. Zde konečně potkáváme spřízněné tváře. Jejich počet je však neveliký a dává tušit velikost akce na kterou jsme se vydaly. Nutno podotknout, že většina naší družiny je zvyklá na bitvy typu Lukov či Bitva 5 armád, kde není nouze o možnosti zatnutí čepele do nepřátelských těl.
Cesta tam Už jsme tam Noc Bitva Závěr
Už jsme tam
Neproniknutelná mlha, jemný déšť a teplota, kterou bych si v pokoji nepřál. To už jsme na místě. Družina se roztáhla na dlouho šňůru, která se pak rychle dává zpět dohromady. Dohromady se to lépe táhne. Do veselé nálady nám pomáhala nepřetržitý sled vtipů a narážek na zdejší počasí. Ale jaká to byla sranda? Ta sranda, která se objevuje až na úplném dně, tam kde už není co jiného říci, tam kde není cesty zpět. Chvílemi se zdálo, že sranda je to poslední co drží naše kroky vpřed. Vtípky byly, s přibývající ujitou vzdáleností, čím dál tím více COOL (rozuměj ledovější, vzhledem k teplotám). Vyvrcholení se konalo u ohrady pro skot chovaný domácím obyvatelstvem. "Ty jo, ono to fakt funguje! Poďte si taky šáhnout!" Taková nabídka nejde odmítnout, no řekněte. "A co když se dotknu toho, co se toho drátu už drží?" "Jauu!" "To je snad dvojnásobná síla. Hele, a co když se spojí, řekněme, 6 lidí, to bude síla." "Nechci být ten poslední, ten odletí 5m a už se nehne." "Alespoň mu bude chvíli teplo." Druzí z autobusu, bez pochopení pro srandu z nouze, zmizely v houstnoucí mlze. Po chvíli blbnutí jsme odešly tamtéž, aby se pak před námi vynořila plošina… poseta kravskými lejny. Začínalo znovu pršet. V neproniknutelné bílé hmotě, za kterou by se nestyděl ani Brčálník, jsme zahlédli asi 5 stanů. "Kolik vás přijelo?" zazněl ženský hlas. Odhadoval jsem to tak na 10m, ale neviděl jsem ji (teď už ale přeháním :-). "Asi 10." "Tak to už můžem založit třetí stranu" (teď ale vůbec nepřeháním). Jak jsem již napsal, začínalo pršet a tak jsme si rychle vybíraly místo pro náš stan. Volba to byla opravdu těžká. Hledaly jsme a hledaly, abychom se nakonec, jak to tak bývá, vrátily na místo kde jsme naše hledání začaly. Skřítek, Zuzka a Já jsme to zvládli za slušný čas. Moc jsme nevtipkovaly, ale zato makaly. Postaveno, vyzdobeno, zabydleno. Naši spolubojovníci si však stavění stanů, spolu s počasím, užívaly až do posledního nepromrzlého prstu. Výkřiky typu "Já už necítím ruky" "Letí ti to!" byly slyšet ještě dalších 20 minut.
Cesta tam Už jsme tam Noc Bitva Závěr
Noc
Noc byla dlouhá a zábavy různorodé. Po tuhém začátku se našemu Prostějovskému praporu podařilo rozdělat všechny 4 stany. Co se dělo v našem stanu je CENSORED., takže už zbývají jen stany další. Poté co jsme se odhodlali kolem 11té vyjít ven jsme zjistily, že naše spřátelená družina se již stihla ožrat.Jejich, zprvu asi nevinný, dýchánek se nesl v myšlence: "Počasí je na draka, tak to přece zítra ráno nepotáhnem všechno zpátky!" Seskupení ve stanech se značně promíchalo. Jisté bylo jen to že ve stanu pro pět spaly dva a ve stanu pro dva pět - k tomu ještě vožralejch.
Venku mezitím roztomile panáčkoval alkoholem zdecimovaný Andílek a tvrdil, že má spacák a tak mu zima není. Až si dostatečně vyskákal nožky, vykouřil několik cigaret (samozřejmě jsme mu je musely podržet, neb on si držel spacák), vyválel si spací pytel v kravských výtrusech, tak se odebral zpět do přeplněného stanu. Nějak však nechápal jak to, že mu kolegové mezitím zapnuly vchod a tak ho mohutným skokem stan málem zbořil. Třešničkou byla Soňa, která vyběhla ven s tím, že jsme hulváti, a že bychom se mohli zklidnit. "Bezohlední!" Její pyžamo pak zmizelo ve tmě směrem od tábora. "Myšlenka jasná, dlaně si tleskla…" se Skřítkem jsme vzaly, stále se před stanem zmítajícího se, Andílka a vehnaly jsme ho do stanu kde spala Soňa. Ozval se druhý obyval stanu "Vy hovada, proč ho cpete se?" Nedbaje odporu, který byl stejně příliš slabý, jsme dílo dokonaly a odebraly se do vlastního, vyhřátého příbytku. Pak byl už jen slyšet Sonin hlas. Čas ani moc nepopošel a podle hlasu jsme usoudily, že Andílek je zase venku. Tentokráte jsme ho však nechaly jemu samému napospas a věnovaly se jiné činnosti.
Cesta tam Už jsme tam Noc Bitva Závěr
Bitva
A to už je ráno. Meliam dává všem na vědomí čas kdy budou vyhlašována pravidla, na což spojenecký Prostějovský prapor nereaguje. Nakonec se však pomalu scházíme na seřadišti a přejíždíme se pohledy, v duchu počítaje kolik nás tu vlastně je. "Ono se nakonec bude bojovat?" "To nebude bitva o Sodden, ale rvačka u Soddenu." Konečný počet bojovníků, ale není tak špatný! Na výběr jsou nám dány tři typy hry. Většina zvědá ruku pro tří-životový systém. Básničkám pro oživení se vyhnout nedalo :-)
Skřítek upoutává svou statnou postavou umocněnou (imaginárním) lesklým brněním a je mu nabízeno vůdcovství Nilfgaardu. Ten ale s grácií jemu vlastní, odmítá "Já nejsem dobrej velitel. Já si rád běhám jen tak, sám." Dobrá, velitelství získává někdo jiný, ten však přichází s tím, že potřebuje dva velitele měst. Skřítek, ne? "Já fakt ne, ale tady Arvor by mohl." "Ha, ha, ha (doslovně)" zapojuju se do řeči o mém velitelství. "Tak jo, pasuju tě na velitele města." "Tak ti fak děkuju Skřítku." Ale nakonec to nebylo tak špatné. Už jenom myšlenka, že si budeme velet sami, a že budeme mít vlastní město byla příje… ve mně vyvolávala hrůzu.
Po příchodu na bojiště se však dozvídáme, že král hodlá město, kterému jsme měly velet, obětovat. Máme se přesunout do výše položeného sídla v Březovém háji. "Naše taktika bude spočívat v tom, že jedna skupina půjde do útoku, druhá to tu bude bránit. Držet tři města je zbytečný. Já (král) budu někde mezi tím vším." Stavbu pevnosti v Březovém háji doprovázelo husté krupobití, zřejmě seslané šamany sloužícími nepřátelským silám. To nás jen utvrdilo v tom, že tento kraj je ve špatných rukou a že je potřeba nového vladaře s pevnou rukou ale spravedlivou rukou. Vladaře ze země Nilgaard. Po postavení Březové pevnosti byl Králem vynesen osudový rozkaz. Jak osudový je ještě nikdo netušil. "Necháme tu pět lidí se štítama a zbytek se vydá na obchůzku krajiny. "Alespoň budou všichni vědět kde co je." A tady, že jsme to zjistily, a jak všichni zůčastnění ví, nejen to.
Král zavelel k odchodu, kapitán hlásky zavelel na své mužstvo a já zavelel na svůj spojený Prostějovký prapor. "Bezohlední! Odchod!" Daly se pozorovati dvoje reakce. Těch co nás neznaly - "smích", a těch, kteří patřily k Prostějovskému praporu - "???" (možná tam bylo o jeden otazník víc, teď už fak nevím). Zavelel jsem znovu k odchodu, načež jsem od mužstva dostal na vyrozuměnou, že už jako teda jdou. "Nenávidím velení" pomyslel jsem si a vydal se za odcházejícími bojovníky Nilfgaardu. Vytvořil se nádherný štrůdl. Otáčím se a sleduji jak mě podřízená družina bojuje s ostružiním. Ziki: "Auuu. Mě to bodlo!" "Tak jdeme, sakra" řvu. Soňa: "Jé, fakt. Ho to bodlo do nosu!" Tato věta znamenala zhrocení všech lidí stojících do pěti metrů od epicentra povyku. "Já to vzdávám" pronesl jsem už nahlas a nevěnoval mému mužstvu žádnou další pozornost. Naše průzkumná jednotka dorazila na Smrtelnou planinu. Přičemž slovo Smrtelná má hned tři významy.
První. Samotná velká Smrt tu měla své sídlo. Tu byla černočerná brána do záhrobí i září prosvětlená brána života. Druhý. Zde se odehrála, podle mne, zlomová bitva. V ústrety nám šly bíle hábity s modrými dráčky. "Seřadit!", "Lajna!", "Nepřítel!" rozléhá se nad nic netušícím paloučkem. Smrt stojí uprostřed a mne si ruce. Opět se otáčím, v záchvatu mírného zoufalství, na svou skupinu "Tak pojďte sakra! Sou tu bílí!" A skutečně, většina se dala do mírného poklusu. Sice nevím jestli reagovaly na můj pokyn nebo na vidinu jatek, ale byly v pohybu, a to mi stačilo. K mému, a myslím že i nejen k mému překvapení, bílí nezaútočily. Řadily se a seřazovaly a naši postupně dobíhaly / docházely. "Hele maj asi tři luky, kolik mám mi?" hodnotíme situaci. "Jeden" odpovídám a přitom doufám, že už dorazil. "Nějaký štíty?" pokračuje pozorovatel. "Nechaly jsme je přece ve věži." "Aha." Tohle nevypadalo dobře, ale na přemýšlení nebyl čas "Útok!" Ani opticky to pro nás při bitvě nevypadalo dobře. Po chvíli se však podařilo prolomit levé (z našeho pohledu) křídlo a začínaly jsme je tlačit do lesíku. Lví podíl na pádu bílých vojsk měli, paradoxně, jejich lučištníci. Ti totiž, z pro mě neznámého důvodu, střílely hlavně do lidí, které nemohli zranit. Já osobně jsem vychytal 4 šípy a to nepočítám ty, které mě netrefily. Že by nevěděly, že lidé s šerpou nebo brněním jsou proti šípům imunní? Pak se to nějak roztrhalo a padala spousta ran do zad. Taky jsem si jednu chtěl dát, ale…
Za třetí (už jste zapomněly, co:-). Osudový výpad, bolest v koleni, černobíle vidění, modrá obloha, nemocnice, zbytečně dlouhej text o dobívačce (přesně v tomto pořadí, se sebenásobícím časovým odstupem). Tímto zraněním pro mě bitva končí. Po zbytek dne už jen sedím na planině u Smrtky. Ve stavu mdlob, ale s čistým svědomím jsem jako svého nástupce zvolil Skřítka a předal mu velitelskou šerpu. Tak nakonec se dočkal "upíraného" vyššího postavení. Své kolegy jsem už pak moc neviděl. Zato bílá garda se na planině Smrti objevovala nějak často. Jakoby chtěla dokázat, že básnit a kreslit fakt umí, a že zkazky o barbarství této země jsou jen výmysly. No, já bych radši argumentoval za živa, ale každý má tu svou taktiku.
Přicházející mrtvoly byly, až na pár vyjímek, vždy bíle. Pokaždé také přišly s novou, pro mě zábavnou, historkou ve které figurovaly s větná spojení jako "jsme tam zůstaly sami", "se na nás vysraly", "plán zase nevyšel." Z mého ostrůvku mezi životem a smrtí to vypadalo, že bílí se prostě nemohly sjednotit a že jejich slavná vojska padají pod lehkými kroky "sjednocené" průzkumné jednotky. Vše bylo rozhodnuto do 3 hodin a výsledek potvrzen v závěrečné bitvě o Cintru. Nilfgaard vyhrál. Noc byla příjemně blahá a druhý den byla nádherně vymetená obloha. V kraji začal vládnout nový řád.
Cesta tam Už jsme tam Noc Bitva Závěr
Závěr
Takže závěrem? I když z mého statického úhlu pohledu nemohu moc soudit, myslím, že paráda. Velké plus organizátorům za to jak se vypořádaly s rychlejším koncem bitvy, po které následovala aréna a další doprovodné bojové akce. Na průběh těchto věcí se však musíte ptát někde jinde.
Poděkování. Poděkování všem, kteří o mě pečovaly a staraly se. Poděkování bílím hábitům s modrými dráčky, kteří mě odnesly k silnici a hlavně Martinovi z Mladé Boleslavy, který mě odvezl do Liberecké nemocnice. Dále též druhému Martinovi a Soně z téže oblasti, kteří mi dělali v nemocnici společnost. Též díky klučinovy, který mě a Zikkiho odvezl druhý den na Liberecké nádraží. A samozřejmě poděkování mé bandě Bezohledných, bez kterých bych se určitě neobešel (i když mě sraly svým bezohledným chováním :-)
Pokud se vám zdálo, že text ve svém průběhu ztrácí na svižnosti, vtipnosti, srozumitelnosti, vězte, že je to mým talentem. Dále pak faktem, že začátek textu byl psán v příjemném prostředí a doktorskou definicí: zhmožděné koleno, zbytek (vlastně asi 2/3) pak v nemocnici s definicí" přetržený přední křížový vaz. Tímto se tu také s Vámi všemi loučím a snad na podzim, či spíše, na jaře příštího roku: Do BOJÉÉÉ!!!
KoNeC
sepsáno by Arvor